Void

Na podzim, jednoho chladného dne, se Java mistr vzbudil znepokojený. Vydal se na procházku, aby si pročistil hlavu.

Netrvalo dlouho než mistr dorazil před brány chrámu Tří kamenů, kde se stále praktikovalo umění ANSI C. Učený bratr chrámu stál na hlídce.

“Jaký je podstata voidu?” zeptal se mistr.

“Nemá žádnou podstatu,” odpověděl bratr. “Je to klacek přinesený psem, který nenosí klacky. Je to věc, na kterou ukazuje ruka, která může ukazovat na cokoliv. Je to dokonalá absence hodnoty.”

Mistr si pomyslel: “Chrám Tří kamenů nepotřebuje stráž, neboť se uvnitř nemůže nacházet nic, co by mělo hodnotu.”

Za nedlouho došel mistr k chrámu Železné oblohy, k místu plném teoretiků, kde bylo povoleno pouze praktikování ML. V zahradě plné zvadlých květin psala jedna ze sester lambda výraz do hlíny.

“Jaký je podstata voidu?” zeptal se mistr.

“Má barvu vzduchu a váhu ranní rosy,” odpověděla sestra. “Když na něj narazíš, vydá zvuk zapadajícího slunce. Každá z prázdných mís jich obsahuje tolik, kolik se ti jen zlíbí.”

Mistr si pomyslel: “Sestra neříká nic, co by byla lež, ale zároveň neříká nic, co by byla pravda.”

O kus dál přišel mistr k velkému panství, kde stará žena stříhala živý plot.

“Jaký je podstata voidu?” zeptal se mistr.

Žena se pouze uklonila a pokračovala ve stříhání.

Mistr si pomyslel: “Tady lze najít pravou moudrost, pokud tu tedy nějaká vůbec byla.”

Nakonec došel mistr k opuštěnému hřbitovu.

“Jaký je podstata voidu?” zeptal se mistr.

Z prázdného hřbitova se nic neozvalo.

Java mistr byl spokojen.