Tvar

Jednoho rána šla jeptiška jménem Zjing kolem terminálů, u kterého se motalo několik učených bratrů Řádu jedné boty. Na obrazovce, kromě odrážejícího se slunce, svítil kus kódu nějakého programu. Zjing se na moment zastavila a podívala se na něj.

“To není správně,” řekla jeptiška a šla dál.

Dozvěděla se o tom abatyše Řádu jedné boty a chtěla si o tom s jeptiškou promluvit. Našla ji ještě ten samý den pracovat v keramické dílně. Jeptiška měla ruce rudé a mokré od hlíny. Točila s džbánem na vodu na jednom z hrnčířských kruhů, to byl její úkol pro dnešek.

“Jeden z učených bratrů povídal, že jsi ho dnes ráno zneuctila,” pověděla abatyše. “Chtěla bys to popřít?”

“Wú,” odpověděla jeptiška. “Je-li do hnízda šlápnuto, může i sršeň medvěda bodnout.”

“Bratr si stojí za tím, že sis svojí poznámku mohla odpustit,” řekla abatyše. “Pozorovala jsem ho spustit ten samý kód a zhodnotila bych jeho výkon za uspokojivý. Povídal, že jsi se nezdržela déle než by větev spadla ze stromu na zem, a tak jsi nemohla zhodnotit jeho práci férově.”

“Wú,” odpověděla jeptiška.

“Vysvětli to,” řekla abatyše.

Zjing položila nově zhotovený džbán na polici, hned vedle tuctu naprosto identických džbánů.

Jeptiška na chvíli zaváhala, až znenadání zuřivě rukama sevřela pružné hrdlo nového džbánu. Poté opakovaně udeřila do dna nádoby a na závěr ohnula hezky uhlazenou rukojeť.

Zjing se nadechla, došla si pro konvici s vodou a vyprázdnila celý obsah do svého zkřiveného džbánu. Odstoupila zpět a postavila se vedle abatyše.

Ze džbánu nevytekla ani kapka vody.

“Uspokojivé,” prohlásila jeptiška.